Hrad ve druhé polovině 13. století založil Vítek z Kravař, první písemná zmínka o něm pochází z roku 1377. Od konce 14. století patřil opavským knížatům, roku 1447 přešel do vlastnictví vladyků z Moravice, později jej získali Bírkové z Násile. V roce 1474 byl hrad dobyt Matyášem Korvínem a pobořen. Později získali hrad do vlastnictví Planknarové z Kynšperka a kolem roku 1530 jej nechali opravit. Od konce 16. století do roku 1708 hrad patřil Oderským z Lidéřova. Za třicetileté války byl poškozen při vpádech Dánů a Švédů, v roce 1648 jej do povětří vyhodilo císařské vojsko. Částečná oprava hradu proběhla ve druhé polovině 17. století. Od roku 1708, kdy hrad přešel do vlastnictví Reichů, sloužil již pouze hospodářským potřebám. Po vybudování zámku v Horním Vikštějně (Dubová) byl po roce 1776 definitivně opuštěn.
Na skalnatém ostrohu nad řekou Lomnicí se zachovala zřícenina hradu Vildštejn. Místo je dnes zarostlé hustým lesem a pokryté množstvím suti. Celková původní dispozice hradu není zcela jasná. V každém případě se jednalo o velký a pevný hrad skládající se ze dvou částí. Stál na odlehlém místě v lese, a proto jeho zříceniny nebyly rozebírány na okolní stavby. Vrstvy naplavenin mohou dodnes skrývat velké části zdiva. Hrad byl správním centrem budišovského panství. První věrohodná zpráva o Vildštějnu pochází z roku 1316, kdy se o hradu zmiňují členové olomoucké kapituly Dědřich a Jindřich z Fulštejna. Hrad a panství Budišov jim darovala olomoucká kapitula a oni na hradě pravděpodobně sídlili. Kapitula panství brzy získala zpět a od roku 1323 se stalo trvalým majetkem olomouckého biskupa. Skládal se ze dvou oddělených částí a byl obklopen hradním příkopem dlouhým více než 300 metrů. Hrad Vildštejn zanikl spolu s okolními vesnicemi pravděpodobně koncem 14. století za válek mezi markrabětem Joštem a Prokopem. V terénu jsou patrné zbytky hradeb, části základových zdí, část bývalé věže, valy a rozsáhlý příkop.
Jedna z legend říká, že pod hradem se skrývají velké poklady. Vchody do podzemí se otevírají na Bílou sobotu v době, kdy se v budišovském kostele rozezní zvony Glória. Kdo podzemí otevře, může si odnést tolik zlata a stříbra, kolik unese. Musí se však včas vrátit, protože vchody se zavírají s posledním zazvoněním zvonů. Kdo neopustí podzemí včas, musí v něm zůstat až do příští Bílé soboty.
Zámek Hradec nad Moravicí se nachází nad soutokem řeky Moravice a potoka Hradečná v městě Hradec nad Moravicí. První zmínky o Hradci a jeho hradisku pocházejí z poloviny 11. století. Po požáru v polovině 13. století započal s velkou výstavbou nového gotického hradu král Přemysl Otakar II. Gotický hrad byl přestavěn na renesanční, posléze na barokní zámek. Empírovou přestavbou získal svůj charakteristický výraz. Do komplexu památkových budov s rozsáhlým parkem dnes patří Bílý zámek, za ním se tyčí tzv. Bílá věž a do areálu se vstupuje branou, která je součástí novogotického Červeného zámku. Střechy zámku jsou pokryty břidlicí. Zámek je hojně navštěvován turisty.
Zámek vznikl renesanční přestavbou původní tvrze v době, kdy ji vlastnili Stošové z Kounic. Přestavbu dokončili Bítovští z Bítova na začátku 17. století. Vznikly oblouky arkád, které jsou zdobeny sgrafity.
Později byl zámek barokně upraven. Byla vytvořena štuková výzdoba, mansardová střecha a byla zřízena i zámecká kaple. Na začátku 19. století zámek získal jednotnou empírovou fasádu, která i přes svoji jednoduchost působí estetickým dojmem. Také vznikl navazující anglický park.
Od roku 1792 až do 2. světové války zámek náležel Rollsbergům. Poté jej získal stát. Dnes v zámku sídlí obecní úřad, restaurace, knihovna nebo lékárna.
Provozovatel: městys Litultovice
Otevírací doba: omezený
WEB: www.litultovice.cz
Barokní zámek byl postaven v letech 1774-76 Janem Juliem Frobelem na místě poplužního dvora. Vznikl jako nové panské sídlo, které nahradilo starý hrad Vikštejn ležící jižně od zámku. Ves kolem zámku dostala jméno Horní Vikštejn, to se udrželo až do roku 1952, kdy se změnilo na Dubovou.
V 19. století byl zámek klasicistně upraven. Je obklopen krajinářským parkem.
V 50. letech 20. století zde sídlilo zemědělské učiliště a od 60. let 20. století slouží jako dětský domov.
Otevírací doba: Nepřístupné, možno prohlédnout za plotem areálu
Středověký hrad Puchart (též Pustý zámek) patří k neobvyklému typu hradní dvojice – dvou samostatně stojících, plně funkčních hradů. Hrad byl centrem vrcholně středověké kolonizace Oderských vrchů. Jeho počátky jsou nejasné a zánik se dává do souvislosti s obsazením městečka Potštátu na konci 14. stol. Přední hrad s mohutným valem a příkopem byl vybaven několika budovami a větší plochou než hrad zadní. V čele plošiny stála hlavní obranná budova hradu – věž – a za její zdí se nacházel hradní palác. Na úbočí hřebene vedla spojnice k zadnímu hradu, který byl lichoběžníkovitého tvaru a tvořily jej skalní průrva s hranolovou věží a hlavní objekt – palác. Areál nebyl nikdy archeologicky zkoumán, nemáme proto hmotné prameny vztahující se přímo k počátkům hradu.
Hrad Drahotuš založil přerovský purkrabí a moravský maršálek Bohuš z Drahotuš na výsluze, kterou mu v šedesátých letech 13. století daroval král Přemysl Otakar II. Důvodem zřízení hradu je střežení kupeckých tras Moravské brány.
Po hradu Drahotuš se Bohuš poprvé uvádí roku 1269. Páni z Drahotuš drželi hrad až do roku 1371, kdy ho prodali moravskému markraběti Janu Jindřichovi. Markrabě Jošt ho roku 1408 zastavil Ctiborovi z Cimburka a král Václav IV. ho dal roku 1416 Lackovi z Kravař.
Na konci husitských válek se hradu zmocnil Boček Puklice z Pozořic, jemuž ho roku 1446 zapsal jeho legální držitel Hynek z Valdštejna a Židlochovic. V polovině 15. století držel Drahotuš Vok ze Sovince, ale poté se hrad vrátil pánům z Cimburka, resp. Ctiboru Tovačovskému z Cimburka. Ten v roce 1476 prodal hrad Vilémovi z Pernštejna. Hrad poté ztratil svoji sídelní funkci a zanikl.
Dnešní podoba zámku pochází z roku 1736, kdy byl celý objekt přestavěn v barokním slohu a tím získal půdorys tvaru U s nárožními rondely a mansardovou střechou. Předchůdcem zámku byla tvrz, později hrad, založená pravděpodobně ve 2. polovině 15. století. Středověké základy se zachovaly v suterénu. Po 2. světové válce prostory zámku využívalo muzeum nebo krajský ústav národního zdraví.
V současnosti se zde konají výstavy, divadelní festivaly, koncerty apod. Prohlédnout si můžete také stálou expozici rodu Sedlnitzkých z Choltitz.
Dnešní podoba zámku je výsledkem stavebních úprav ve stylu renesance i baroka. K prohlídce jsou pro vás připraveny sály zdobené rokokovými freskami, kaple nebo galerie a knihovna. V interiéru zámku také spatříte expozici o přírodě Bruntálska. Další původně hospodářské prostory a bývalé konírny v přízemí zámku jsou využívány k pořádání výstav. Zámek obklopuje rozsáhlý park se sochami, zbytky městských hradeb s baštami a jezírkem. Ke konání koncertů, divadelních představení, svatebních obřadů a jiných akcí jsou využívány reprezentační sály.
V dnešní době lze navštívit Domoradovický mlýn, který původně tvořilo několik budov, dvě mlýnská kola a stále patrný vodní náhon. Dalším objektem je Albrechtický mlýn s torzem vodního náhonu, který taktéž sestával z několika budov a dřevěného jezu, nad kterým náhon začínal. Oba mlýny byly později přestavěny na hájenky. Za návštěvu stojí i Rozsocháčský mlýn, z nějž jsou dnes vidět rozvaliny původních kamenných staveb a vodní náhon, jenž byl nedávno obnoven. Jeho součástí býval i dřevěný jez.
První zmínka o Rozsochackém nebo též Lesním mlýně pochází z roku 1574, kdy se v urbáři panství hradeckého u vsi Vojnovice (dnes Jelenice) uvádí mlýn „Rozsocháč“ na Moravici, který odváděl vrchnosti roční plat 8 zl. Prvním mlynářem kterého známe jménem je roku 1589 Pavel, mlynář na Rozsochackém mlýně a po něm roku 1595 Mikuláš mlynář. V první polovině 17. století byl mlynářem Jiří Gebauer, protože podle oddací matriky Hradce nad Moravicí se 24. července 1647 ženil Václav, syn Martina Jahna z Jančí s Annou dcerou Jiřího Gebauera „molitoris Rosochatensis“.
V gruntovních knihách se mlýn poprvé zmiňuje až 29. září 1715, kdy Adam Klement (Klemon) koupil Rozsochacký mlýn od Blažeje Gebauera se všemi právy, činžemi a povinnostmi, tak jak byl dříve užíván a držen za sumu 250 tolarů sl. Výměnek určený pro matku prodávajícího zahrnoval po dobu jejího života tři šefly žita, jeden věrtel pšenice, jeden šefl ječmene, jeden šefl ječmenné nebo pohankové kaše, jeden záhon zelí, jednu měřici lnu, dvě krávy, které se budou svobodně pást spolu s krávami nového mlynáře, šest mandelů slámy aj. Po smrti výměnkářky má celý výměnek připadnout zpět ke mlýnu. Do roku 1726 bylo z kupní ceny zaplaceno 240 tolarů.
Protože téhož roku bývalý majitel zemřel, ze zbývajících 10 tolarů byly 3 tolary určeny na mše za zemřelého a zbývajících 7 tolarů bylo rozděleno rovným dílem mezi dědice: vdovu a děti (Jana, Josefa, Antonína, Floriána, Marinu a Janu). Těchto 10 tolarů bylo zaplaceno v následujících třech letech. Přednostně byly zaplaceny 3 tolary za mše a 1 tolar vdově.
V té době k Rozsochackému mlýnu přináleželo 60 vratislavských šeflů pole. Ročně mlynář odváděl činži ve čtyřech termínech 19 tol. 16 gr. 6 hal. Mimoto dával o sv. Michaelu 28 šeflů a byl povinen chovat panského honícího psa. Obci dával kontribuci a jiné obecní poplatky jako obyčejný sedlák. Mlynář také nemusel robotovat.
Když Adam Klement 7. prosince 1735 v 72 letech zemřel, hospodařila na mlýně dále vdova Marina, která 3. dubna 1743 prodala mlýn o jednom složení svému synovi Kristiánu Klementovi za 300 tolarů sl. Závdavek složil ve výši 100 tolarů a zbývajících 200 tolarů měl splácet ročně po 4 tolarech. V dalších letech se Kristiánu Klementovi pravděpodobně příliš nedařilo, protože když 17.¨července 1758 prodal tzv. Rozsochacký mlýn Františku Kretschmerovi ze Stachovic za sumu 440 tol. sl., byl celý závdanek v hodnotě 360 tolarů použit k úhradě zasedělých činží, dluhů a pohledávek. Kristiánovi Klementovi jako prodávajícímu z něho nepřipadlo nic. Po smrti Františka Kretschmera prodala vdova 2. ledna 1793 mlýn svému synu Antonínu Kretschmerovi za 1000 zl. Od něho pak 3. června 1819 získal Rozsochacký laudemiální mlýn čp. 32 o dvou složeních jeho syn Vincenc Kretschmer za 1000 zl. k. m. Dalším majitelem mlýna byl Jan Jiří Schwab a po něm Jiří Schwab. Nakonec získal Rozsochacký mlýn Karel Weisshuhn, který jej před rokem 1890 odprodal spolu s Albrechtickým mlýnem majiteli hradeckého zámku a velkostatku knížeti Lichnovskému,
který oba mlýny přeměnil na hájenky.
O tom jak to později v hájence (bývalém mlýně) vypadalo svědčí vypravování Aloisie Hrbáčové, tak jak je v roce 1985 zaznamenal hradecký kronikář Ladislav Sonnek: „Manžel František byl nucen přestěhovat se do hájenky v údolí Moravice. Byl to Bohem zapomenutý kraj. Obydlí bylo kamenné, nevlídné, studené a po celý rok od spodní vody vlhké. Stropy byly na spadnutí, měli jsme je podepřeny stojkami. Svítili jsme pouze petrolejkou. U hájovny byly ještě základy pěti stavení, jež byla obydlena do konce 19. století. V roce 1942 byl manžel jako Čech zbaven funkce a v 57 letech přeložen do důchodu. My se museli odtamtud odstěhovat. Po nás převzal hájenku Filip Kuděla, ale již následujícího roku byl revír zrušen a celý lesní úsek Albrechtický mlýn zůstal až do konce okupace bez hajného. Kuděla pak obýval domek až do konce války jako lesní dělník. Po osvobození již nebyla hájenka obsazena a pustla. V letech 1947-1952 si hájenku i s přilehlými loukami pronajal samotářský svobodný mládenec Tomáš Dušek ze Žimrovic, který se tu se svou matkou úspěšně zabýval chovem dobytka. Po vypršení nájmu opuštěná hájenka zpustla úplně a již na konci padesátých let zbyla po ní jen hromada rozvalin zarostlých v létě býlím a kopřivami.“ Takto neradostně skončil osud dalšího mlýna na řece Moravici.
První zmínka o vodním mlýně v Radkově pochází z nejstarší dochované gruntovní knihy obce Radkova. Přestože byla tato gruntovní kniha založena až roku 1618, byla do ní „v neděli po drženém posudku“ roku 1619 na žádost mlynáře Jiřího Jaška přepsána ze starých „register“ (dnes nedochovaných) pro „budoucí lepší paměť“ kupní smlouva na mlýn „Hubčařský“, kterou uzavřel Jiří Jašek se svým otcem Joklem.
Léta Páně 1603 při času sv. Václava (28. září) stal se kup a prodej a to takový, že jest Jokel mlynář, Jiříkovi synu svému mlýn svůj s povolením jeho milosti pána svého pana Adama Oderského z Lidéřova dobrovolně i s tím se vším což k tomu mlýnu od starodávna příslušelo a náleželo, za sumu 300 zl. počtu opavského prodal.“ K mlýnu přidal Jokel svému synu vůz, koně, hák, brány, 2 jalovice, 5 věrtelů obilí, 2 svině, 3 „kury“ s kohoutem a náčiní všechno, co k mlýnu přináleží. Až do své smrti si mlynář „vymínil“ kus role, včelínek, a to stromoví anebo sad okolo včelínka, 2 kusy loučky, 1 záhon v zahradě na cibuli, půl stodoly, „kolňu“, a 3 chlévy a „pokud živ jest povinen Jiřík otci svému i mateři takovou roli zorati, zadělati, zapraviti a semenem otcovým které jemu dá zaseti, i do stodoly svézti a on otec jeho povinen jest jemu každého roku na spravení rolního platu 1 zl. dáti a kdyžby Jiřík otci svému jaký hnůj na roli jeho vyvážeti chtěl nebo měl, má jemu otec jeho 2 koně na pomoc dáti, tolikéž když by oral, anebo hnůj vozil, připověděl otec synu svému každý den na koně 1 měrku ovsa dáti.
Také dobytek měl mlynář i výměnkář pásti společně. Dát stravu pastýři měl za povinnost Jiřík, o pastýřův plat se pak oba „podělili“ rovným dílem. Dále byl Jiřík povinen otci i matce dávat každého roku 2 měrky pšeničné mouky. Po smrti obou rodičů měly se všechny povinnosti spjaté s výměnkem „vrátit“ zpět k mlýnu. Případnou pozůstalost po zemřelých rodičích si měli rovným dílem rozdělit všichni tři bratři (Jiřík, Michael, Pavel), jejich potomci či „erbové“.
Jokel mlynář zemřel pravděpodobně roku 1613, protože při posudku v roce 1614 odevzdává Jiřík splátku ne již svému otci, ale své matce. Po tomto roce se Jiříkovo jméno poprvé objevuje i s příjmením Jašek. Roku 1619 v neděli postní zvané smrtné (17. března) prodal Vilém Alexandr z Lideřova na hradě Vikštejnu, dědičný pán vsi Radkova, Jiřímu Jaškovi, mlynáři radkovskému louku a kus „chrastiny“ pod týmž mlýnem při řece Moravici ležící za 90 zl. v hotovosti.
Neznámo kdy a jakým způsobem získal mlýn v Radkově Hans Schmied, který se zmiňuje jako dědičný mlynář v Radkově v urbáři z roku 1640. Ročně odváděl 20 šeflů obilí, musel vykrmit 2 svině a chovat jednoho honícího psa. Z jednoho kusu nově vyklučené půdy platil o sv. Martinu 5 tol.
Dne 24. srpna 1674 převedla Marina, vdova po Hansi Schmiedovi mlýn v Radkově na Martina Noska. Martin byl synem Michaela Noska, mlynáře z Dvorců. Dne 3. srpna 1718 přikoupil Martin Noske od své vrchnosti Arnošta Matyáše svobodného pána Mitrovského z Nemyšle ke mlýnu jeden kus jedlového lesa za 100 zl. rýn. Z toho 50 zl. mělo být zaplaceno při prodeji, dalších 25 zl. rýn. při držení posudku v roce 1719 a posledních 25 zl. rýn. při držení posudku roku 1720.
Martin Nosek prodal Radkovský mlýn 3. dubna 1721 svému synu Kristiánu Noskovi za 300 tol. sl. Po jehož smrti koupil 3. srpna 1748 mlýn Kristiánův syn Karel František Noske za 300 tol. sl. Dne 1. října 1788 koupil tzv. Hanzlův mlýn čp. 73 v Radkově syn Karla Františka Antonín Noske za 1000 tol. sl. Z této částky připadlo 200 tol. sl. na závdavek a zbývajících 800 tol. měl nový majitel splácet každoročně po 40 tol. sl. až do vyplacení celé kupní ceny. Druhý syn Karla Františka Noska Jan se 9. července 1780 oženil s Klárou, dcerou Ondřeje Heitela, mlynáře v Domácím mlýně a později tento mlýn převzal. Antonín Noske byl povinen každoročně odvádět vrchnosti na penězích o sv. Michaeli 12 zl. rýn., 40 vratislavských šeflů žita. Mlynář byl dále povinen chovat jednoho honícího psa nebo místo toho zaplatit 1 zl. rýn. 30 kr. Daňová povinnost činila ročně 5 zl. rýn. 42 kr.
Dalším majitelem Hanzlova mlýna čp. 73 se stal Alois Noske, který jej 10. června 1826 koupil po svém zemřelém otci Antonínu Noskovi za 4014 zl. kr. Mlýn měl tehdy dvě moučná složení, olejnu a krupník. Vrchnosti musel mlynář každoročně odvádět 20 šeflů velké míry žita a na penězích o sv. Michaelu 12 zl., plat z pastvy 1 zl. 12 kr. a místo povinnosti chovat honícího psa 1 zl. 30 kr.
Posledními nám známými majiteli byli Karel Noske (* 6. srpna 1843) se svou manželkou Marií, kteří drželi mlýn roku 1890. Mlýn snad přestal mlít v období 1. republiky, kdy se podle neověřených zpráv zdejší mlynář oběsil.
Barokní zámek vznikl přestavbou hospodářské budovy ve dvoře, který původně patřil cisteriáckému řádu, za hraběte Caesara Neuhause, asi v 17. stol. Na přelomu 18. a 19. stol. jej nechali empírově přestavět Pinové z Friedenthalu.
Obec Stěbořice patří mezi nejstarší na Opavsku. První zpráva je již z roku 1220, kdy král Přemysl Otakar I. potvrdil jejich držbu cisteriáckému řádu, jež sídlil na místě dnešního Velehradu. Roku 1514 získali Stěbořice Bruntálští z Vrbna a roku 1589 je získali do dědičného vlastnictví. Od roku 1654 vlastní Stěbořice Neuhausenové. Právě hrabě Caesar Neuhaus zde s největší pravděpodobností nechal postavit menší barokní zámek. V roce 1729 se Stěbořice stali majetkem Pinů z Friedenthalu. Ti jednak na přelomu 18. a 19. stol. zámek upravili v empírovém slohu a jednak kolem zámku založili park. V parku nechali postavit oranžerii a rodinnou hrobku. Posledními majiteli byla podnikatelská rodina Janottů, která zámek vlastnila od roku 1860 až do roku 1945.
Prohlídka výstavy v areálu zámku ve Stěbořicích je možná po celý rok po domluvě s p. Karlem Kosterou st. na tel.č. 553 661 219.
Provozovatel: obecní úřad Stěbořice, Karel Kostera st., 553 661 219
Otevírací doba: po dohodě
Zámek Dolní Životice tvořila patrová budova na půdoryse písmene L s rozšířenými konci čelního křídla. V roce 2000 bylo přistaveno východní křídlo.
Původně byl vystaven v barokním stylu, později novogoticky upraven (nárožní věžičky s cimbuřím, střední rizsalit se štítem, okenními špalety), byl postaven roku 1721. V blízkosti pozůstatky vodní tvrze ze 13. století, zničené nájezdem Tatarů. V současnosti je zámek nově opraven a využíván jako domov pro osoby se zdravotním postižením.
Je jisté, že Dolní Životice byly založeny rodem Zibotů před rokem 1200. Tento rod sídlil ve vodní tvrzi, jejíž zbytky jsou v Dolních Životicích dodnes zachovány. Vodní tvrz i vesnici Životice zničili Tataři roku 1241. První historická zmínka o Životicích je v nejstarším seznamu obcí panství olomouckého biskupství, který pochází z let 1316-25. Jsou tu ovšem uvedeny pod jménem Schoenstein. To se vyvinulo ze jména Schaunstein, názvu nové tvrze vybudované kolem roku 1310 u dnešních Životických hor pod Strážištěm jako sídlo majitelů jedné části Životic a Lhotka. Druhou větší část Životic ovládala tvrz, která stála poblíže dnešního zámku (dolní tvrz) a ke které patřil dvůr a polovina Hertic. Název Schaunstein měl připomínat jméno hradu olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburka. Tento název byl pak asi po dobu 200 let přenášen i na znovu vybudovanou ves. Až v roce 1412 se vesnice opět jmenuje Žybotitz a název Schoentein se ztrácí. Horní tvrz byla po husitských válkách obnovena, ale ve třicetileté válce byla opět zničena, tentokrát definitivně.
Za svobodného pána Karla Františka Orlíka u Laziska byl vybudován barokní zámek a přilehlý park. Tímto činem se dostal do trvalých finančních potíží a jeho synové Karel a Jan Křtitel Orlíkovi nakonec roku 1800 prodávají panství hraběti Janu Larisch-MÖnichovi. Dalším majitelem Dolních Životic z této bohaté a mocné rodiny byl hrabě Jindřich Larisch-MÖnich do roku 1897, kdy Životice přešly prodejem do vlastnictví hraběte Kamila Razumovského z rodiny pocházející z okolí Černigova na Ukrajině. Dnes žijí potomci rodiny Razumovských ve Vídni. Odchodem Razumovských z Dolních Životic končí dlouhá linie feudálních držitelů životického, původně panského velkostatku i poslední připomínky starých polofeudálních poměrů .
Otevírací doba: Nepřístupné
Nepatrné zříceniny hradu, poprvé zmiňovaného r. 1406. Hrad vystavěn patrně spolu s městečkem ve 14. stol. (centrum těžby žel. rudy). Od r. 1373 město v držení pánů z Kravař. Zánik hradu nejpozději v husitském období.
Zbytky hradu leží na výrazné vyvýšenině na západní straně Moravského Berouna, na tzv.Křížovém vrchu. Na přelomu 19.a 20.století se kopec stal součástí parku, který zde vznikl a z té doby zůstaly dosud patrné základy vyhlídkového glorietu a kamenné lavičky. Samotný kopec lemuje po východní straně křížová cesta, na jižní straně pod jádrem stojí vysílací stanice. Samotné jádro je dnes srovnané a nachází se na něm zděné stavení. Terasa pod ním je na západní straně zpevněna zdivem dosud neurčeného stáří a je tedy možné, že souvisela se středověkou činností. Staršího původu jsou zcela jistě dvě rovnoběžné rozpadající se zídky na východní straně pod jádrem, patrně pozůstatky parkánu. Několik zbytků zdiva je pak roztroušeno po celém areálu a jejich bližší určení není jisté. Jediným pozůstatkem po obytné zástavbě hradu je část do skály zasekané místnosti na severním konci jádra. V jižním výběžku pod hradem se potom nacházejí zbytky glorietu, upraveného jako vyhlídka. Další dvě novodobé budovy stojí na západní terase pod jádrem. Přes veškeré úpravy a historické znehodnocení výrazný reliéf hrad stále připomíná.
Součástí městského parku je místo i dnes a jak upozorňuje cedule s parkovním řádem u cesty, přestože park není oplocen, je doba vstupu do parku od 1.4. - 30.9. od 5 - 22hod a od 1.10. - 31.3. od 7 - 18hod.
Hluboký byl postaven kolem roku 1340 zřejmě jako soukromý hrad olomouckého biskupa Jana Volka. Po biskupově smrti roku 1351 se jeho majitelem stal Karel IV., který jej však záhy přenechal svému bratrovi markraběti Janu Jindřichovi. Hrad však spravovali purkrabí, které markrabě jmenoval. V letech 1371–1379 to byl Půta z Holštejna.
Novým pánem hradu se v roce 1382 stal Lacek z Kravař. Hrad sice stále patřil markraběti, ale Lacek byl jeho správcem a mohl ho téměř neomezeně využívat. Po jeho smrti zde zřejmě sídlili příbuzní pánů z Kravař. V době husitských válek se Hlubokého zmocnil Dobeš z Tvorkova. Kvůli přítomnosti husitské posádky napadající Olomouc byl hrad v roce 1426 obležen, dobyt a následně rozbořen vojsky vévody Albrechta Rakouského. Ten Hluboký dal lénem Janovi ze Sovince a Pňovic pod podmínkou, že hrad nebude opraven. Olomoučtí katolíci měli totiž obavu, že by se zde znovu mohli usadit kališníci.
Po Janově smrti se hradu opět nakrátko ujal Dobeš z Tvorkova, avšak již od roku 1433 je jako majitel uváděn Bernard ze Žerotína. Od roku 1437 je hrad označován jako zřícenina, nazývaná též „Pustý zámek“. Poslední zmínka o něm je v zemských deskách olomoucké kapituly v roce 1612.
Otevírací doba: volně přístupné
Hrad ve Velkých Heralticích byl postaven pravděpodobně v letech 1255–1265 Vojslavem z Lublic, který se v listině z 2. února 1265 poprvé píše po Heralticích. Z té doby pochází mohutná válcová věž dochovaná do dnešní doby. Při stavbě se stavitel inspiroval nedalekým hradem Cvilínem. Je dokonce možné, že hrad ve Velkých Heralticích stavěl stavitel Cvilína.
V roce 1668 koupil zámek ve Velkých Heralticích i s celým heraltickým panstvím hrabě Jiří Štěpán Bruntálský z Vrbna. V 70. letech 17. století zámek přestavěl italský stavitel usazený v Opavě Lorenc Nicolo. Na vnitřním vybavení zámku a především zámecké kaple se podílel sochař a štukátor Andreas Anrath. Při smrti Jiřího Štěpána z Vrbna nebyla stavba zámku ještě dokončena.
Od 15. dubna 1964 je zámek registrován jako kulturní památka pod rejstříkovým číslem 20745/8-1505. Zámek je ve vlastnictví Moravskoslezského kraje a využívá jej Střední škola, Dětský domov a Školní jídelna, Velké Heraltice, příspěvková organizace.
Provozovatel: Střední škola , Dětský domov a Školní jídelna , Velké Heraltice
Otevírací doba: veřejnosti nepřístupné
Zámek Štemplovec se nachází na návrší uprostřed parku na katastrálním území obce Štemplovec v části obce Holasovice v okrese Opava. Zámek s parkem, ohradní zdí a sochami svatého Jana Nepomuckého a svatého Floriána byla zapsána v roce 1964 do Ústředního seznamu kulturních památek ČR. Součástí parku je špýchar přenesený z krnovského zaniklého statku.
Na místě původní tvrze, která byla v roce 1564 v majetku Bruntálských z Vrbna, byl v druhé polovině 17. století postaven rodem Neuhausenů barokní zámek. Na začátku 19. století Karel Traugott Skrbenský z Hříště nechal barokní zámek přestavět na nový empírový. V roce 1911 zámek koupila akciová společnost opavského cukrovaru (Rafinerie cukru) a v roce 1930 prodala Dr. Arnoštovi Janottovi, generálnímu řediteli cukrovarů a rafinerií. V roce 1929 byl zámek upraven architektem Leopoldem Bauerem. V roce 1945 se stal majetkem dobročinného ústavu Ludmila z Ostravy a sloužil jako sirotčinec, starobinec, šicí škola a dívčí letní zotavovna. Vedly je školské sestry de Notre Dame. V roce 1950 byl v zámku umístěn Charitní domov sester, které byly násilně vyvezeny ze svých domovů v Horažďovicích v Čechách. Školské sestry byly v červnu 2006 přestěhovány do Prahy a Kardašovy Řečice. Důvodem odchodu byl nedostatek finančních prostředků na zajištění chodu zámku. Zámek byl koupen akciovou společností DLD Garden.
V současnosti je veřejnosti nepřístupný.
Počátky panského sídla na vysokém ostrohu nad Husím potokem spadají do období 2. poloviny 13. století, kdy celé území náleželo do oblasti působnosti hradu v Hradci nad Moravicí a opavského knížectví. První písemná zmínka o Fulneku pochází z roku 1293, kdy Fulnek a celou oblast kolem něj držela odnož rodu Hronovců – páni z Lichtenburka. Někdy kolem roku 1316 nebo v následujících letech přešel Fulnek do rukou Voka (I.) z Kravař († 1327/1329), mocného spojence krále Jana Lucemburského a v rukou pánů z Kravař zůstal až do vymření jičínské větve rodu: její poslední člen Jan (VI.) Jičinský z Kravař († 1433) se stal jedním z nejbohatších a nejmocnějších šlechticů na Moravě. 17. března 1433 sepsal na hradě Fulneku závěť, ve které odkázal hrad s příslušným zbožím své ženě kněžně Anežce Opavské a krátce na to umírá.
Po jeho smrti se rozhořel o Fulnek dlouholetý spor, v jehož průběhu na hradě vystřídali Šternberkové, opavská knížata z rodu Přemyslovců, zástavní držitel Jan Krumsín z Lešan, Kostkové z Postupic a nakonec synové českého krále Jiříka z Poděbrad. Ti hrad zanedlouho roku 1468 zastavili a posléze v roce 1472 odprodali Janu ze Žerotína, zvanému Bohatý († 1499/1500). Za jeho synů došlo k několikerému dělení rodových držav, hrad ve Fulneku nakonec připadl jeho synovi Bernardu ze Žerotína († 1532), který z Fulneku učinil významnou renesanční rezidenci s velkým šlechtickým dvorem. Jeho nástupcem se stal synovec Karel ze Žerotína († 1560), který na Fulneku ale příliš nepobýval a v roce 1540 hrad a panství odprodal Oldřichu Cetrisovi z Kynšperka († 1542/1543).
Hrad a panství ve Fulneku koupil z peněz své bohaté manželky Barbory z Rottalu (1500 – 1550), která byla nemanželskou dcerou císaře Maximiliána I. (1459 – 1519) a po jeho smrti se sama ujala vlády nad Fulnekem. Zanedlouho, patrně na konci roku 1544, se provdala za Baltazara Švajnice z Pilmsdorfu († 1572), který se po smrti manželky stal novým vlastníkem Fulneka. Patrně za jeho působení došlo na hradě k velkým stavebním úpravám, doložena je účast italských kameníků a stavebníků, po úmrtí jediného syna Jana Švajnice (1556-1580) však došlo k dalším dědickým sporům, jejichž vítězové Cetrysové z Kynšperka od Fulneka vydělili nové panství se sídlem v Kuníně a Fulnek roku 1584 u odprodali Janu staršímu Skrbenskému z Hříště († 1597). Svým dědicem bezdětný Jan učinil svého synovce Jana II. († 1627), který byl rozhodným podporovatelem sboru a školy jednoty bratrské, jejichž rozkvět náleží do let 1618 – 1621, kdy v jejím čele stál Jan Amos Komenský. Za účast na stavovském povstání mu byl ale Fulnek konfiskován a majitelem statku se na konci roku 1622 stal horlivý katolík Václav Bruntálský z Wrbna († 1649). Za své zásluhy byl roku 1624 povýšen císařem do stavu říšských hrabat a obdržel zároveň rovněž palatinát. V roce 1645 císař povolil vytvořit z fulneckého panství svěřenectví a Fulnek se tak stal hlavním centrem správy wrbnovských statků na Moravě. Mohutný fulnecký hrad se stal zároveň strategickým obranným bodem na hranici mezi Moravou a Slezskem a až do roku 1650 významnou Švédskou pevností v této oblasti.
Roku 1655 převzal správu Fulneka jediný syn hrabě Jan František Bruntálský z Wrbna (1634 – 1705), který se stal nejvýznamnčjším představitelem rodu Wrbnů a svou kariéru korunoval získáním úřadu nejvyššího kancléře v Čechách a řádu Zlatého rouna. Spíše než na Fulneku pobýval ale vice ve svém paláci v Praze nebo na zámku Hořovicích v Čechách. Jeho synové Josef František (1675 – 1755) a Norbert Václav (1680 – 1729) rozdělili hraběcí rod Bruntálských z Wrbna do fulnecké a hořovické větve. Posledním držitelem Fulneka z rodu Wrbnů byl hrabě Josef Václav (1738 – 1819). Rodina Wrbnů, která hrad ve Fulneku příliš neobývala a panství neúměrně zadlužovala, hrad postupně přetvářela v rezidenci s vyhlášenými parkovými úpravami v módním francouzském stylu, roku 1788 však pro dluhy musela po předchozím zrušení svěřenectví panství odprodat.
Jeho novým majitelem se stal opavský podnikatel Karel Antonín rytíř Czeike z Badenfelda (1732 – 1809). Do dějin hradu rozhodujícím způsobem vstoupil zničující požár roku 1801, jemuž padla za oběť velká část starého hradu. Následovala postupná obnova zámku podle plánů stavitele Jana Mihatsche († 1826), jeho dnešní hmota však představuje pouhou třetinu starobylého hradního sídla. Přeměna starého hradního sídla s rozlehlými pozdně sentimentálními parkovými úpravami byla dílem dalšího z členů rodu Karla Josefa svobodného pána Czeiky z Badenfeldu (1764 – 1842). Jeho dědicové však roku 1842 panství odprodali.
Prodej zámku do rukou Christiana Friedricha svobodného pána Stockmara (1787 – 1863), důvěrníka belgického krále a následně belgické královské rodině představoval konec jeho rezidenčního poslání. Od roku 1925 se zámek stal majetkem Jaromíra Špačka (1879 – 1953), po jehož vyvlastnění roku 1950 následovalo období zkázy a chátrání. V roce 2008 se novým majitelem zámku stal Teodor Reinhold. Jako nepřehlédnutelná dominanta celého okolí, která se probouzí do svého nového života, však stále přitahuje pozornost místních i projíždějících.
Zámek není veřejnosti přístupný.
Zdroj: https://www.zamek-fulnek.cz/historie/
Otevírací doba: Veřejnosti nepřístupné
