Na začátku dubna jsem tady psala, že mám ráda kapličku, co se jako hříbek tulí ke kmeni dvousetleté lípy.
O tom, co poslouchá v listoví, co se jí vepsalo do paměti.
Někomu možná záleželo na tom, aby kaple měla kromě dlouhé historie i budoucnost. Těm, kdo po poslední desítky let něco dělat mohli nebo měli, na tom nezáleželo dost.
Je zajímavé vždy vidět věci a události vždy z dálky, s odstupem a v nějakém celku. I sebe samého. Když jsme na jaře kapli a místo kolem čistili, možná jsme měli nějaké představy, naději.
Stalo se, kam vše spělo a kam lidé nechali věci dojít.
Říkám si, co teď a dál, co ještě o sobě dají lidé vědět.
